Karel Havlíček Borovský 1821-1856 (Petrkov 2011)

Kniha vychází u příležitosti Havlíčkova výročí a obsahuje příspěvky významných havlíčkologů.

Karel Havlíček Borovský : 1821-1856. -- Vyd. 1. -- Havlíčkův Brod : Petrkov, 2011. -- 255 s. ; 22 cm. -- Obsahuje bibliografické odkazy. EAN 9788087595077

Havlíčkův Brod má v kontextu jiných českých a moravských měst ojedinělé postavení. Málokterá obec se totiž může pyšnit tím, že by nesla jméno významné osobnosti české minulosti. V Havlíčkově městě samém se pak nachází řada institucí, lokalit a pomníků, které k českému novináři, politiku a básníku rozmanitými způsoby dále odkazují. Skrze jméno Havlíčkovo je pak náš Brod propojen s řadou dalších míst, náměstí a ulic po celé České republice.

Tak mohutné a mnohonásobné oslavení Havlíčkova jména motivované nepochybně úmysly nejčestnějšími a nejvznešenějšími nese s sebou stejně mohutné nebezpečí. Zygmund Bauman mluví v této souvislosti velmi příhodně o propojených pastech sakralizace a banalizace. Sakralizace, orgiastický kult Havlíčkovy osobnosti, brání pod nánosem zjednodušujících interpretací a dezinterpretací, pod drtivou tíhou měděných a pískovcových pomníků zahlédnout to z Havlíčkova odkazu, co zůstává naléhavě živé i dnes. Banalizace, mantrické opakování Havlíčkova jména, jímž se zašťiťují nejnepravděpodobnější sídla, objekty a instituce, nutně vede k nudě a apatii: ten, jehož jméno řve ze všech střech i sklepů, stává se natolik známým, že už není třeba se jím dál zabývat.

Stojíce mezi Skyllou sakralizace a Charybdou banalizace vydáváme na světlo tuto knihu, soubor příspěvků, které ukazují, že Havlíčkovo dílo může a má provokovat, iritovat, inspirovat, zaujmout i dnešek; ukazují zároveň, kde a jak přesně se tvořivá síla Havlíčkova ducha projevuje.

Alexandr Stich a Vladimír Macura, každý svým nezaměnitelným způsobem, nebanalizují ani nesakralizují; vymknuti z interpretačních stereotypů důkladným studiem dobových pramenů čtou českou minulost očima, které dokážou oddělit podstatné, silné, pomnění hodné od zbytečného žvástu. Leccos, co bývalo pokládáno za nezpochybnitelně vznešené a veliké, neobstálo před tímto pohledem, aby jiné naopak mohlo prokázat svou opravdovou platnost a důležitost. Zkoumá-li Alexandr Stich Sabinovy účelové manipulace s Havlíčkovým odkazem, chápeme z nich, že svévolně manipulovat se dá jen s nevzdělaným tupohlavým stádem. Čteme-li Macurův popis toho, jak se rodí legendy (o Havlíčkovi i o Němcové), zůstáváme v úctě stát před mocnou silou té legendy, na druhé straně nás to činí ostražitými směrem k obludně emotivní, nerozumné selektivnosti lidské paměti.

Pamětlivi Stichových a Macurových interpretací oslovili jsme badatele, kteří k havlíčkovské látce přistupují z rozmanitých stran, ale vždy s touž intencí: nechat promluvit Havlíčkovy texty, myšlenky a postoje samé a vyzkoušet tak, zda a jak mohou promlouvat k současnosti. Jiří Rak a Bohumil Doležal analyzují ve svých příspěvcích politický a nacionální rozměr Havlíčkovy osobnosti. Jejich vidění Havlíčka souladně zapadá do analogických závěrů Stichových. Příspěvek Milana Uhdeho, stručný a při tom naléhavě tesaný, zpřítomňuje palčivé téma českého antisemitismu. Ukazuje tak nesprávně přehlíženou stránku českého veřejného života (nejen) 19. století a vhodně doplňuje politický portrét Havlíčka. Martin Sekera rozšiřuje svým textem povědomí o dobové žurnalistice, ze které se Havlíček – dle všeho nejen v tradičních interpretacích – svým naturelem a záběrem výrazně vyčleňuje. O Havlíčkově jinakosti hovoří i příspěvek Magdaleny Pokorné. Václav Frost, představitel usedlého biedermeierovského češství, z Havlíčka dokonce učinil již za jeho života předmět literárního sporu, konkrétně se pro něj stal symbolem scestných, tedy moderních a liberálních postojů k náboženství. Není zde třeba nijak rozvádět, že takto zjednodušená interpretace Havlíčkovy (bez)zbožnosti prokázala mimořádnou životaschopnost; příspěvek Zdeňka Nešpora v bezprostřední návaznosti na předchozí oproti tomu rozkrývá komplikovaný a nejednoznačný vztah Havlíčkův k náboženství. Jiří Štaif shrnuje leccos, co bylo v předchozích příspěvcích poznamenáno o Havlíčkově pojetí politiky, etiky a náboženství a tento Havlíčkův hodnotový systém vztahuje k sebepojetí českého etnika v době Havlíčkova života i po něm. Texty Jiřího Kuděly a Jana Schneidera je nutno vnímat jako neoddělitelný a navzájem se doplňující organismus. Jiří Kuděla detailně rozebírá genezi a fungování rakouské tajné policie, zatímco Jan Schneider hledá spojitosti mezi rakouskou tajnou policií devatenáctého věku a tajných služeb současných.

Závěrečný příspěvek Michala Kampa sleduje vývoj havlíčkovského kultu v regionu, z nějž Karel Havlíček vyšel. Analýza zasazená do konkrétních regionálních souvislostí tak čtenáři umožní poznat, do jakých hloubek a šíří české společnosti havlíčkovský kult vrostl. Vnucuje při tom otázku, co z Havlíčka zůstává nadále silné a živé; tedy otázku, na níž pozorný čtenář sborníku najde nejednu, leckdy nejednoznačnou, odpověď.

Editoři této knihy, která by nikdy nespatřila světlo světa bez významné finanční podpory Města Havlíčkův Brod, si při jejím sestavování kladli za cíl oslovit nejen veřejnost odbornou a přispět soudobému havlíčkovskému bádání monografií sepsanou v souladu se současnými metodologickými trendy, ale zároveň zasáhnout nejširší čtenářskou veřejnost a představit jí Karla Havlíčka z co nejbohatšího spektra pohledů, nevyjímaje pohledy střízlivé či kritické. Zda-li se jim této neskromné mety podařilo dosáhnout, nechť posoudí čtenář sám.

Hynek Bouchal, Aleš Říman